Martin Štverák

Drama na tunisko-libyjské hranici

Drama na tunisko-libyjské hranici

martinstverak.cz oblouk

Zkušenost mého táty z tunisko-libyjské hranice …

Autor článku: Milan Štverák
otec tří dětí, vášnivý šachista, podnikatel. Během svých obchodních cest navštívil různé kouty světa. Stovky jednání uskutečnil zejména na Balkáně, čímž také mohl poznat tento region z jiného pohledu, než ho vidí turisté.

V červenci 2006 jsme jako členové srbsko-arabské komory dostali pozvání na jednání do Tripolisu, hlavního města Libye, ohledně možnosti prodeje českých traktorů Zetor a prodeje čerpadel na vodu. Cestu organizoval předseda srbsko-arabské komory I. B. ve spolupráci s dr. N., Libyjcem žijícím v Bělehradě. Kromě nás dvou Čechů a výše uvedených organizátorů se cesty zúčastnili ještě dcera I. B. – shodných iniciál I. B. – jeden srbský agronom, dcera a syn dr. N. Vzhledem k tomu, že lety mezi Bělehradem a Tripolisem byly beznadějně vyprodané, zvolili pánové cestu přes Tunis. Před odletem jsem vznesl několik dotazů, jestli nebude problém, když budeme putovat do třetí země. Odpověď byla typicky srbská: „Něma problema“. To už jsem tušil, že to jednoduché nebude. První malý střet s dr. N. proběhl již na letišti v Bělehradě. Měl jsem s sebou dva pasy a nevěděl jsem, který jsem nahlásil na vydání libyjského víza. Po zjištění, který pas vezmu s sebou, jsem druhý předal našemu kamarádovi, který nás doprovázel na letiště. V tu chvíli sdělil dr. N. předsedovi srbsko-arabské komory I. B.: „Češi su mafiani, imaju dva pasoše“.

Z Bělehradu jsme odletěli podle plánu do Tuniska na letiště v Monastiru. Večer jsme se ubytovali v hotelu ve městě Sousse. Dostali jsme pokyn, že budeme čekat, dokud se nám neozve dr. N., který odjel vyřizovat víza na libyjskou ambasádu do hlavního města Tunis. V 11 hod. dopoledne, kdy jsme se opalovali na pláži, přiběhl udýchaný předseda I. B. s tím, že musíme ihned odjet na libyjskou ambasádu do hlavního města Tunis. Po urychleném přesunu jsme tři hodiny čekali, než nás přijme libyjský konzul. Poté jsme na místě čekali ještě jednu hodinu. Chtěl vidět výhradně dceru dr. N. (16 let) a I. B. (30 let). Poté jsme víza obdrželi a vydali se dodávkou skoro přes celý Tunis na tunisko-libyjskou hranici. Po cestě jsme měli krátkou zastávku, kde jsme si koupili placky pečené v peci, a poté zastavení na plantáži, kde jsme uviděli rostliny podobné kaktusu. Organizátoři nám sdělili, že plody jsou velmi zdravé, tak jsme je šli nakoupit. Prodejce nás upozorňoval, že se jich na plantáži nemůžeme dotknout, protože mají na sobě stovky milimetrových bodlinek. Načež se srbský agronom jako nevěřící Tomáš první vrhnul na strom a začal trhat plody z něj.

Po několika vteřinách pochopil, že prodejce měl pravdu. Měl v dlaních zhruba 200 bodlinek, které nešly nehty vytáhnout a byly velmi bolestivé. Nakonec ho zachraňovala I. B., která měla manikúru, a dvě hodiny mu ostny vytahovala. My ostatní jsme plody jedli bez problému, protože prodejce ostny vytrhal. Pokračovali jsme dále a náhle I. B. zvolal: „Já chci jehně!“ A začal dupat nohama a tleskat rukama jako nepříčetný. Zastavili jsme u venkovní restaurace, kde viselo jehněčí maso celý den (nebo více dní?) na slunci, které dosahovalo teploty kolem 40 stupňů Celsia. Začali tuto pochoutku připravovat na ohni a posléze začali servírovat. My Češi jsme se odvážili jen zdálky přivonět a ihned jsme jedli jen chléb s omáčkou k jehněčímu masu. Ostatní bez problémů snědli jídlo a velmi jim chutnalo. Chtěli jsme použít místní WC, ale po příchodu na ono místo, když jsme viděli 20 cm fekálií a nemohli se tam nadechnout, jsme rychle vyběhli ven a na dva dny nás přešla chuť jít „na velkou“. Poté jsme pokračovali na hranici. Přesně v 23.59 hod. jsme tam přijeli. Dostali jsme od tuniských celníků výstupní razítko a vzhledem k tomu, že jsme tam byli sami, jsme se radovali, jak to rychle a bez úřadování proběhlo. Jak velice jsme se zmýlili!

Po několika vteřinách nás tuniští celníci zastavili a řekli, ať vystoupíme z dodávky ven. A teď přišel šok. Srbové a Libyjci mohou pokračovat dále, Češi musí zůstat na hranici a sdělili nám, že nedostaneme výstupní vízum, takže do Tripolisu nepojedeme. Snažili jsme se ptát proč, ale řekli nám, že jediný, kdo nám může dát výstupní vízum, je náčelník, který odjel za milenkou, a bude tady až ráno. Přemýšleli jsme, jak to budeme řešit, ale nikdo s námi nechtěl komunikovat, i když jsme celníky naháněli po celé jejich úřadovně. Po dvou hodinách organizátoři vymysleli řešení. Oni všichni pojedou do Tripolisu, hlavního města Libye, a my dva Češi zůstaneme na hranici čekat do rána, kdy přijde náčelník a dá nám výstupní vízum. Domluvili nám libyjského taxikáře, který dostal pokyn, že musí na nás čekat, dokud nedostaneme vízum a poté nás odveze do Tripolisu za ostatními. Cestovní zavazadla jsme tedy nechali v dodávce a rozloučili se s našimi spolucestovateli. Slova srbského organizátora I. B. nás velmi potěšila. Při pohledu na osmimetrový obraz Muhammada Kadafiho, který byl v mezi pásmu, řekl: „Superman vás ochrání, nebojte se, přátelé“ a poté rychle všichni odjeli.

LINKA6K

Čekání na tuniské hranici přes noc bylo velmi vzrušující. Nebyla tam jediná místnost, kde by se dalo sedět, žádné občerstvení a žádné WC. Tak nám nezbývalo nic jiného, než se procházet v mezi pásmu. Sem tam něco bouchlo, ale nebyly tam bomby, to plné plastové láhve praskaly. Tuniští celnici s červeným bělmem a bez úsměvu nám vyčlenili k sezení jedinou židli, kterou tam měli venku k dispozici. Ve tři hodiny ráno začalo drama. Jeden celník táhl mladého Libyjce, který se hodně cukal a řval. Na pomoc kolegovi přiběhli další tuniští celníci, po cestě mladíka bili rukama a taky řvali. Nyní jsme očekávali, co bude. Po chvíli jsme se šli nenápadně podívat, co bude dál s mladým Libyjcem. Viděli jsme, jak je u zdi připoután řetězy. Tak jsme šli rychle zpět. Po chvíli se začal ozývat jeho řev, zřejmě dostával „výchovné“. Do páté hodiny ranní jsme ještě několikrát zaslechli jeho výkřiky. Poté už bylo ticho. Sděluji tedy kolegovi: „Teď jsme na řadě my“. Málem dostal infarkt. Poté probíhaly kontroly na tuniské hranici, kde seděli jak tuniští, tak libyjští celníci společně.

Tuniští celníci těžkým způsobem šikanovali Libyjce vracející se domů. Vyhazovali jim obsah zavazadel na zem. To se týkalo i spodního prádla včetně ženského. Kdo se postavil proti nim, se zlou se potázal. Hned mu vysvětlili, že ho odvlečou dovnitř budovy. Poté se všichni uklidnili a házeli si obsah zavazadel zpět do kufru. V šest ráno se začalo rozednívat a začalo střídání směn. Nejdříve vyhodili směrem k libyjské hranici „převychovaného mladíka“, který naštěstí přežil a odnesl si jen zlomenou klíční kost, protože jedna ruka mu visela bezvládně dolů. Mezitím jsme střídavě volali české konzuly v Tripolisu, Tunisu a stálou službu na MZV v Praze. Z Tripolisu a Prahy jsme obdrželi sdělení, že nám drží palce a to je tak asi vše, s čím nám mohou pomoci. Česká konzulka nám sdělila, ať se ozveme ráno a předáme jí náčelníka celnice, že to s ním vyřídí. Usměvavý a čerstvě vyspaný náčelník nám půl hodiny po příchodu do práce sdělil, že nám výstupní vízum nedá. Čekající libyjský taxikář to ihned zjistil a v té chvíli nás obstoupilo dalších jeho 10 kolegů a začal požadovat peníze za cestu do Tripolisu a peníze za čekání. V té chvíli jsme pochopili, že mají naprostou pravdu, a rychle jsme zaplatili požadovanou sumu.

Volali jsme opět českou konzulku v Tunisu a tam nám řekla, ať jí předáme náčelníka celnice, že to s ním dohodne. Usmívající se náčelník nám sdělil, že on s nikým mluvit nebude, konzulka trvala na tom, že musí, náčelník říkal „nebudu“. Komunikace naštěstí probíhala v srbštině díky jednomu celníkovi, který srbsky mluvil. Na jazyk arabský a francouzský jsme se „nechytali“. Po několika hodinách vyjednávání nakonec milostivě mobil vzal a dlouze hovořil s českou konzulkou. Poté nám ji předal. A přišel další šok! „Pánové, jste tam nelegálně, musíte se nějak vrátit do hlavního města Tunisu a požádat o vstupní vízum. Najděte někde překladatele, a až vám přeloží žádost, předáte ji tuniským úřadům a buď vízum dostanete, nebo ne. Do Tunisu sice vízum na rekreaci nepotřebujete, ale pokud odjíždíte do třetí země, je vstupní vízum do Tunisu nezbytné.“ Byli jsme v šoku! Zavazadla a dodávka se spolucestujícími byly v Tripolisu, mobily v Libyi nefungovaly, protože tehdy měli svou mobilní síť, která nebyla kompatibilní s žádnou jinou mobilní sítí na světě. Situace výtečná! Zhruba v 11 hod. nás náčelník vyhodil do pouště. Vrátili nám sice pasy, ale s razítkem výstupu z Tunisu, které bylo přeškrtnuto. Tak jsme byli „nikde“. Dále jsme si nevšimli, že nám nevrátili bílou kartu, kde je potvrzení, že jsme legálně vstoupili do Tunisu a je nezbytně nutná při cestě z Tunisu zpět. Vykročili jsme do pouště rázným krokem s písní na rtech „A slunce pálí jen a slunce pálí jen“.

LINKA6K

Vůbec jsme nevěděli, co bude dál, a začala se také projevovat probdělá noc. Po několika kilometrech jsme dorazili do oázy. Tam jsme si trochu oddechli. Byli tam i jiní turisté, občerstvení i toalety. Nejprve jsme usedli a začali řešit, co bude dál. Koupili jsme s potížemi občerstvení, protože se nejdříve platilo a potom se teprve obsluhujícím řeklo, co chceme. Rozuměli nám hodně česky! Poté kolegu přemohl spánek, tak jsem musel být stále ve střehu a v očekávání věcí příštích. Tunisané na nás zvědavě koukali, kde jsme se tam nabrali a co budeme dále dělat. Po několika hodinách jsme se dovolali do hotelu do Tripolisu na pevnou linku a sdělili dr. N., že se do Libye nedostaneme. Poté se milostivě uvolil, že přijede za námi a převeze nás na ostrov Djerba, kde budeme situaci řešit. Po několika hodinách se objevil a absolvovali jsme tuniskou kontrolu policie. Naštěstí si nevšimli, že máme přeškrtnutý výstup z Tunisu. Na Djerbě nás dr. N. dovezl na letiště a sdělil nám, že poletíme letecky, že on má známé. Rychle jsme mu vysvětlili, že s takovými razítky nás akorát můžou na letišti zatknout pro druhý nelegální pokus výstupu ze země. Pochopil, že je nás potřeba někde ubytovat. Dovezl nás k jednomu soukmenovci do soukromí. Při pohledu na něj a na místní čistotu jsme dr. N. vysvětlili, že budeme spát jen v hotelu. Po hodině jízdy, již ve tmě, konečně nalezl hotel. Další půlhodinu domlouval podmínky a nakonec nás ubytovali na jednom pokoji s francouzskou postelí s tím, že ostatní pokoje jsou obsazeny.

Byli jsme po 36 hodinách nevyspaní štěstím bez sebe. Restauraci již zavírali a řekli nám, že nic nedostaneme. A nyní jsme měli štěstí. Narazili jsme na číšníka (asi jediného), který uměl německy. Vysvětlili jsme mu, že jestli nedonese ihned na pokoj osm piv, tak umřeme žízní. Nevěřili jsme, že přijde. Během tří minut se ozvalo klepání a k našemu nesmírnému údivu pivo donesl. Tím nám zachránil život. Při pobytu v hotelu se na nás všichni tajemně usmívali a pořád nám kynuli. Každé ráno byla na posteli srdíčka udělaná z čerstvých kytek. Tak nám došlo, za koho nás mají. Hotel byl prázdný a my jsme spali celou dobu na francouzské posteli v jednom pokoji. Co jim dr. N. navykládal, jsme se nedozvěděli. Po několika dnech přijeli naši přátelé zpět z Libye. Měli krásný pobyt, na který budou dlouhá léta vzpomínat. dr. N. je zavřel na hotel, který mohli opustit jen jednou, když se šli koupat do moře. To byli rádi, že přežili. Dcera I. B. si oblékla mini bikiny a šla se tak koupat. Její otec, bývalý pilot, který v Libyi vyučoval piloty lítat, ji nechal tak. Na břehu se shromáždilo asi 50 mladíků a začali valit oči, protože nikdy téměř nahou ženu neviděli. Dokud valili oči, bylo to dobré. Ale poté jim někdo vysvětlil, že je to urážka islámu a začali po ní házet kameny. Jen tak tak i se svým chytrým tatínkem utekli a zachránili si život. O pivu a alkoholu si mohli nechat zdát, protože tam byla absolutní prohibice.

Posléze se jim podařilo přesvědčit libyjského obchodníka, ať jede s nimi na Djerbu za námi. Jednání proběhla a po třech dnech nás opustil. Ještě nám zajistil taxi za rozumnou cenu na přesun z Djerby směrem na letiště. Přespali jsme v hotelu a odcestovali do Monastiru na letiště. Tam mi konečně došlo, že bude problém, a to velký, protože jsme neměli bílou kartu s razítkem ke vstupu. Bez karty neodletíme. Požádal jsem o pomoc dr. N. Ten mi řekl, že „něma problema“, a neudělal nic. A zde jsme měli opět štěstí. Při odbavování jsem uviděl prázdné bílé karty. Dvě jsem si vypůjčil a vyplnil. Nebylo na nich vstupní razítko, ale měli jsme alespoň bílou kartu. Při odbavování nějaká německá turistka nemohla svou kartu najít asi 40 minut. Všichni celníci zuřili, ale nepustili ji. Letadlo mělo odletět a nervozita stoupala. Říkáme si: „Jsme ztracení, bez karty a s tím přeškrtnutým razítkem skončíme někde v cele“. Štěstí ale pokračovalo, turistka kartu našla a vzhledem k tomu, že již celníci neměli čas na kontrolu, tak se na naši poloprázdnou kartu ani nepodívali a ihned ji odhodili do šuplíku. Letadlo nakonec mělo tři hodiny zpoždění. Dostali jsme poukázku na jídlo a pití a poté již šťastně odletěli do Bělehradu. Poučení jsme si vzali a doufáme, že i Vy se poučíte z našich chyb.

Linka6 rovná s adresou1

Také jste si někdy odnesli zajímavý zážitek z přechodu některých státních hranic? Budu rád za vaší historku, kterou můžete zveřejnit komentářem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..