Martin Štverák

Drogový byznys na Kavkaze

Drogový byznys na Kavkaze

LINKA6

Vítr vanoucí od Azovského moře naráží svou silou do stěn mého stanu, který stojí nedaleko hlavní silnice směřující z Mariupolu (UA) do Rostova na Donu (RUS). V noci jsem slavnostně překročil hraniční přechod Novoazovsk a hned po pár stech metrech jsem tady na poli postavil stan. Cílová země, do které jsem dostopoval, na mé cestě Stopem do Ruska. O půl sedmé už stojím u silnice se zdviženým palcem a snažím se zastavit si nějaké auto. Hned první ukrajinský řidič s kombíkovým žigulem zastavuje. Místo má volné jen jedno, neboť celý zbytek auta kromě předních dvou sedadel zabírá jeho hračka na paragliding. Jmenuje se Ivan a má namířeno do Anapy, kde žijí jeho rodiče. Okolní povětrnostní podmínky jsou tam velice příznivé pro jeho letecký koníček. Na silnici si všímám velké změny oproti poslednímu úseku východní Ukrajiny. Nové silnice, novější automobily, hustý provoz na silnicích. Trošku se mi i postesklo po tom kouzle východní Ukrajiny. Kde vše kolem cesty působilo svým charakteristickým dojmem. Jakoby čas šel jinou rychlostí než zde. Projíždíme policejními kontrolními stanovišti a Ivan mi vypráví jedno rčení. Jestli stojí pes u strážní budky, tak vás policajti nezastaví, ale jestli tam není, tak určitě budete mít to štěstí, že si Vás odstaví stranou.

Ivan je velice pozitivní člověk, vykládá mi o Ukrajině, o Rusku, o tom, jak má mnoho rodin své příbuzné rozptýlené po obou zemích. S Ivanem se svezu až do města Kropotkin, on pak zamíří k pobřeží Černého moře, a já dále na jih na Kavkaz. Cestou ještě zastavujeme na svačinu. Jak je tady zvykem, tak zve i mě na jídlo co s sebou veze. Na přední kapotě svého nezničitelného žigulu rozprostře utěrku a rozloží vejce, párky, rajčata, okurky a chléb. Když jsem mu sdělil, že chci jet do Stavropolu, který leží nedaleko Kavkazu, tak mi dal radu na cestu. Tam, kde chceš jet, tam už bude hodně aut z kavkazských regionů. Pozor si dávej na auta s čečenskou poznávací značkou. Poznáš je tak, že mají na pravé straně značky číslo 95. Když přece jen s nimi pojedeš, tak od nich nic nepij ani nejez, aby tě třeba nechtěli zdrogovat a pak okrást. Velice mě jeho slova povzbudila. Jakmile jsme přijeli do města Kropotkin, které bylo našim rozcestníkem, tak jsme se rozloučili a já jsem pěšky přešel na výjezd k městu Stavropol.

LINKA6K

Drogový byznys na KAVKAZE - mapa1

Zde se však mé stopování protáhlo na pár hodin, nikdo nechtěl zastavit. Taky jsem si nebyl pořádně jistý, jestli stojím na správném výjezdu. Když jsem viděl naději v automobilech, které zpomalily, tak většinou jen zastavili na pár minut a jeli dál. Jedno auto stálo u krajnice asi dvacet minut. Bylo staršího typu, tmavě červené barvy a skla byla opatřena černými kouřovými skly. Podle značky jsem přesně nevěděl, z kterého regionu je, ale Čečensko to nebylo. Řidič vytáhl ruku z okna a začal na mě mávat, ať přijdu k autu. Měl jsem radost, že někdo konečně zareagoval na mé stopování. Někdy si u cesty postojíte. Kolem vás projíždějí stovky aut, a když ani jedno nezastaví, tak jediné v co tak můžete doufat je, že se někdo snad slituje, anebo se na to můžete vykašlat. Sedl jsem do auta na zadní sedadlo. Byli zde dva mladíci, jeden snědší pleti, původem bych ho zařadil k nějaké kavkazské národnosti, a druhý jeho spolujezdec národnosti spíše ruské. Řidič, ten snědší pleti, měl na sobě jen riflové kalhoty a na očích měl nasazené brýle s černými kouřovými skly. Jeho spolujezdec měl také riflové kalhoty a triko s krátkým rukávem. Kolem Stavropolu pojedou, tak mě vezmou. Z rádia hrála kavkazská muzika a my jsme vyrazili.

LINKA6K

Komunikoval se mnou jen řidič, spolujezdec toho moc nenamluvil. Ptal se mě, odkud jsem a kam jedu. Kavkazan řekl, že jedou do Vladikavkazu, do hlavního města Severní Osetie. Jeho otázkou jestli vím, kde to je, chtěl vyzkoušet mou reakci na můj pohled o severním Kavkaze. Odpověděl jsem mu, že vím. Také dodal, že se zabývají obchodem s drogami a jedou z jednoho kšeftu v Petrohradě domů na Kavkaz. A je to tady. Ivan mi dával rady na cestu a já jsem sedl do auta přímo lidem, kteří obchodují s drogami. Teď už nic nenadělám, sedím v autě a můj další osud je v jejich rukou. Zkoušel jsem hrát člověka znajícího oblast drog, abych na sobě nedal znát nějaké obavy apod. Severní Osetie leží vedle Ingušska a kousek dál na východ se nachází už Čečensko. Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, co se bude odehrávat v dalších okamžicích.

Martin Štverák Stopem do RuskaMartin dej pas, tak pokračovala konverzace, ten jsem z ruky dát nechtěl. Výraz ve tváři Kavkazana jsem měl možnost sledovat ve zpětném zrcátku. Proč nechceš, bojíš se? Dej pas, jen se podívám. Pas jsem mu nedal a další co požadoval, byly peníze. Martin, dej peníze, auto potřebuje benzín. Jak to, že nemáš peníze. Odpovídám mu, že cestuji stopem a že kupuji jen jídlo, chleba, ovoce, zeleninu apod. Na tachometru často ručička překročila 150 km v hodině. Snažil jsem se být v přítomném okamžiku, vnímat vše kolem. Zkoušel jsem i změnit téma, ale byl neodbytný, vždy se k tomu vrátil. Chtěl také se mnou vyměnit jeho mobil za můj. Tyto otázky a další podobného typu se točily pořád dokola. Musel jsem vše nechat plout tak, jak to je a nesnažit se přemýšlet, co by mohlo se mnou být. Nebudu lhát, že jsem neměl myšlenky, jak mě někde dovezou a tam mě v nejlepším případě kompletně okradou a já zůstanu někde sám na jihu Ruska bez peněz a všech věcí. Kreditku jsem si proto aspoň ukryl pod oblečení, taková menší pojistka kdyby náhodou.

Linka6 rovná s adresou

Dup na brzdy, policejní kontrola ho zastavuje a platí pokutu. Přemýšlel jsem, jestli mám vystoupit, ale nakonec jsem seděl dále v autě. Řidič nadával na policajty a pokračoval blíže a blíže ke Kavkazu. Po chvíli jízdy ho opět zastavují policajti, tentokrát na kontrolním stanovišti. Je zde i více automobilů. Policajt obchází auto a pak ještě nahlíží do kufru. Kavkazan někam poté mizí s policajtem a my jsme sami zůstali v autě. Za pár minut se vrací a vedle auta se ještě baví s druhými řidiči, taktéž kavkazské národnosti. Zaslechl jsem jen něco o městě Novorosijsk, které leží u pobřeží Černého moře. Poté sedá do auta a pokračujeme v cestě. Chtěl po mně, ať mu taky přispěji, ale nevím na co, jestli na pokutu, nebo na něco, co platil na kontrolním stanovišti. Dal jsem mu pár rublů v mincích, co jsem u sebe měl.

Další přibrzdění nebylo ze strany policajtů, ale tentokrát odbočil z vlastní vůle na polní cestu, která směřovala kolmo od hlavní silnice. V hlavě mi přeběhl scénář, kde jsem někde zavlečen do lesa, okraden a kdo ví co ještě. Vypnul motor a oba dva vystoupili z auta, co teď bude? Vytáhnou mě, budou mě mučit apod.? Šli na záchod, v rychlosti jsem se rozhodl, že vystoupím a dál půjdu pěšky. Vysedl jsem z auta, vzal jsem batoh a řekl jsem jim, že dál s nimi nejedu. Spolujezdec poprvé více promluvil a řekl, ať si sednu zpátky, že si jeho kamarád dělal srandu. Pěkný vtip a myslím, že řidič se musel dobře bavit. Teď už jsme pomalu vjížděli do města Stavropol, kde mě vysadili a oni pak ještě chtěli jet někam vybrat peníze z bankomatu. Rozloučili jsme se spolu a popřáli mi hodně štěstí na cestě a hlavně ať jsem opatrný. Věděl přesně, jak je Kavkaz vnímán v Evropě a ve světě, a tak si chtěl zahrát menší hru s Evropanem. Docela se mu to podařilo.

LINKA6K

A co vy, také si z vás někdo na cestách vystřelil? Budu rád za vaši zkušenost, kterou případně zanecháte v komentáři.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *