V posledním půlroku jsem udělal hodně změn ve svém životě. Představa, že člověk sedne a jede, je sice pěkná, ale málokdo toto může udělat, aniž by nemusel něco řešit. Přece jenom žijete na jednom místě, máte své závazky, hypotéku, jste zařazeni v systému, takže, když pak chcete odjet, budete muset hodně věcí vyřešit. Toto je však individuální záležitostí. U každého člověka je to jiné, každý musí udělat různé kroky k tomu, aby opustil svou rodnou vísku. Hlavně nikdy nevíte, co je nutné ještě všechno zařídit, co se může objevit v době, kdy budete pryč, a bude se to muset nějakým způsobem řešit. Těch úkonů může být více. Některé ani nevyřešíte tak, jak byste chtěli. Postupně se mi plnil sen, který jsem si v hlavě vytvořil a jenž se stával skutečností. Počasí jsem moc vhodné k odjezdu nevybral, ale věřil jsem, že když člověk chce, tak to nějak vždycky půjde. Oproti minulému roku jsem už přibližně věděl, do čeho jdu.
Během prvního týdne jsem se přemístil z Loučky u Valašského Meziříčí přes Velké Karlovice, Žilinu, Dolný Kubín do polského města Nový Sadec. Celkem jsem nakonec byl na cestě sedm dní a ujel 400 km. Už od prvního dne jsem bojoval s psychikou. Bylo to náročnější než minulý rok. Přece jen jsem vezl dvakrát větší zátěž a bylo to plánované na delší dobu. V kopcích šla váha hodně poznat. Nepříznivé počasí zkoušelo mou psychiku po celou trasu. Od deště až po sněžení. Nízké denní vzdálenosti – 40 km, 70 km apod. Někdy jsem šlapal jen 1,5 hodiny z celého dne, zbytek jsem někde přečkával. Vlhko bylo velice nepříjemné, když vám pořad s přestávkami prší a celé dny ani jednou nevykoukne slunce, musel jsem v sobě najít silnou motivaci pokračovat dále. V noci ležíte ve stanu, slyšíte kapky deště, jak naráží na váš stan, ráno se probudíte a znova. Balíte mokrý stan a v hlavě vidíte, jak si večer do něho půjdete lehnout.
Chtěl jsem už co nejrychleji vyrazit na cestu, a tak jsem neřešil výměnu plášťů, které jsem chtěl původně koupit. Vymstilo se mi to hned druhý den na cestě. Zadní plášť byl už trochu porušený před odjezdem. Během cesty jsem musel alternativně opravovat díru a nakonec koupit nový plášť. Někdy potkáte člověka, který vám z ničeho nic nabídne pomoc třeba jen ve formě osušení věcí u rozpálených kamen, a na tyto okamžiky rádi vzpomínáte. Na slovensko-polské hranici jsem měnil plášť a paní ze směnárny mě pozvala ke kamnům, ať se osuším a ohřeji. Dostal jsem horký čaj a jablko. Cítil jsem se hned lépe. Bunda trochu proschla a konečně jsem nemusel strkat ruce do vlhkých rukavic. Být v suchu v těchto nepříznivých podmínkách je základ. Pak můžete bez starostí jezdit, jak se vám líbí. Jízda zasněženou krajinou byla něco kouzelného, co jsem si přál zažít. Jen té jízdy po hlavních tazích by mohlo být méně.
Poslední den jsem přepálil a asi to pak rozhodlo o mém návratu. Vždy se snažím pravidelně jíst, u těchto výprav to platí dvojnásob. Jenže jsem to sám nedodržoval. Ve finále jsem jedl méně, než když jsem doma a nehýbu se. V těchto chladných podmínkách tělo spotřebovává více energie samo o sobě. Plus k tomu plně naložené kolo představuje pro lidský organismus silnou energetickou zátěž. Posnídal jsem oplatek a dva chleby se sýrem, na oběd jen sladké mléko v tubě. To bylo vše, co jsem na 110km trasu zkonzumoval. Odpoledne samozřejmě už bylo pozdě, v obchodě jsem chodil zmateně, mozek nechtěl přemýšlet, co je dobré koupit, tak jsem vzal jen chleba, pomazánkové máslo, sladké pití a oplatek. Po konzumaci trochy cukru z pití jsem se cítil lépe. Ale jen na chvíli, protože jsem byl už tolik prošitý, že se stav zhoršoval. Chybělo mi projet městem a pak najít místo na přespání.
Už se stmívalo a za městem hned následovaly další vesnice a kopce, které nenabízely moc prostoru ke stanování. Nakonec jsem už skoro za šera zalezl do křoví kousek od hlavní silnice. Zničený fyzicky, psychicky a hlavně jsem byl ze všeho maximálně znechucený, vše působilo negativně. Rychle jsem postavil mokrý stan a zalezl do spacáku. Při pomyšlení na jakékoliv jídlo jsem chtěl zvracet. Z donucení jsem se však odhodlal vařit a dostal trochu jídla do sebe. Toto bylo přespříliš. Zjistil jsem i pár nedostatků na vybavení, například u stanu, nemohl jsem si natáhnout nohy, protože bych se pak dotýkal spacákem mokré stěny. Delší stan s lepším odvětráváním by se hodil. Navíc se mi rozštěpila jedna laminátová tyčka. Stan také při menší sněhové pokrývce nedržel tvar. Usnul jsem a ráno jsem se ještě rozhodoval, jestli pojedu dál, nebo zpět. Nakonec jsem jel zpět do města a třemi vlaky se dopravil domů.
Tento týden byl tak silně nabitý a zkoušel jsem, co vše vydržím. Šlo jet dál, ale já jsem totálně odpadl, onemocněl jsem, ztratil jsem motivaci a zpochybnil jsem i trasu, kterou jsem zvolil. Chtěl jsem jet přes Slovensko, Polsko, Ukrajinu, Moldávii, Rumunsko, Bulharsko a dále do Turecka… Jen mě to tam vnitřně netáhlo, nevím, co se stalo, ale něco bylo jinak, než bych asi chtěl. Možná tím, že už jsem byl ve většině těchto zemí, a tak mě netáhla touha objevovat, i když bych třeba jel jinudy. Věděl jsem, jak to tam přibližně vypadá. Možná má vliv i ta skutečnost, že jedu sám, sdílet dobrodružství ve dvou by bylo určitě lepší. Sám jsem se nacestoval hodně, asi chci ta zajímavá místa ukazovat i druhým lidem, aby i oni mohli poznat něco nového a zajímavého. Velkou roli mělo taktéž počasí. Neměl jsem asi silnou motivaci, proč to vše dělám, abych překonal další překážky na cestě. Nebylo to tak ale pořád, v některé dny jsem motivaci jet dál měl, nevím, co se pak změnilo. Možná to byly pochybnosti, které začnou v těžkých chvílích růst tehdy, když nejste v přítomnosti, ale třeba ve vymyšlené budoucnosti, kterou vám v náročných situacích začne mysl vytvářet. Čím je to, že člověk vidí budoucnost v pozitivním světle a někdy v negativním, i když zrovna děláme stejnou činnost? Hodně náročných situacích jsme schopni zvládnout. Vždy ale musíme mít na paměti, proč to vše děláme. To proč je to, co nás dokáže přes náročné situace přenést. Hodně věcí člověk dokáže, i ty ze kterých máme velký strach. Když najdeme svoji motivaci, hranice našich možností můžeme libovolně posouvat. Nesmíme však přestat věřit v to co děláme, jinak nás můžou pochybnosti odvrátit od našich záměrů.
Teď se musím uzdravit a promyslet, co bude dál. Získal jsem tímto hodně zkušeností, které určitě ještě využiji, a také v budoucnu přidám článek o tipech a radách na výlet v těchto podmínkách.
