Martin Štverák

Poprvé na Ukrajinu – 2. díl

Poprvé na Ukrajinu

Bouře kolem Hoverly

(4. 7. 2009)

Ráno bylo ale trochu horší, jak se říká večer hej a ráno ouvej. Tak jsem se první vzbudil a vůbec jsem si neuměl představit, že mám dneska zdolat Hoverlu a pokračovat dále. Po chvilce se budí i ostatní a domlouváme se co dál. Po snídani balíme a vyrážím s nimi. Na Hoverlu si však musím vylézt sám, neboť oni už tam byli včera a dneska se jim tam už nechce, takže ji obejdou a budou mě čekat za kopcem. Po sbalení věcí a úklidu kolem stanů vyrážíme dále. Mimochodem úklid odpadku zde probíhá trochu neobvykle než u nás, odpadky posbírali do igelitové tašky a tu pak hodili do lesa na nějaké moc ne viditelné místo. Člověk si na to tady musí zvyknout. Osobně si ale myslím, že je to otázka několika let, kdy to budou muset na Ukrajině řešit. To jsem odbočil. Vystupujeme k poslednímu rozcestí, kde se s nimi loučím s tím, že mě počkají za Hoverlou. Zbývá mi k vrcholu přibližně půl hodinový výstup, jenže po pěti minutách se rychle zatáhlo, zvedl se vítr a začaly padat kroupy. Co teď, do toho začalo hřmít, zpátky už nemůžu, oblékám pláštěnku na sebe i na krosnu a svižně zdolávám vrchol Ukrajiny Hoverla (2061 m n. m.). Naštěstí nejsem na vrcholu sám, moc se tam nezdržuji, neboť není moc bezpečné být v bouřce v takových výškách. Blesky blýskají tak do dvou kilometrů ode mě a není to nic příjemného. Člověk musí zachovat čistou hlavu, takže sestupuji. Při sestupu potkávám kluka, který se mě ptá ukrajinsky, jak dlouho na vrchol? Podle jeho ukrajinštiny jsem poznal, že to nejspíš bude Čech a taky že jo.

Dorazil jsem na místo, kde se máme potkat s Lubomírem. V ten okamžik jsem ovšem nevěděl, jestli jsem na správném místě, neboť říkal, že na 100 % tam oni budou dřív. Jenže tam nikdo není. Tak jdu dále, mírně sestupuji, bouřka neustupuje a vidím blesky tak do kilometru ode mě. Pořád prší a po nohách mi déšť přímo stéká do bot a tam už je zaděláno na dobré puchýře. Jinak nikomu nedoporučuji jít na delší turistiku v nerozchozených botách. Krajina je tu pořád bez stromů, jen keře vypadají na jalovce a něco takového, jinak sem tam je jezírko, ke kterému vede pěšinka. Už jsem smířený, že už se s Lubomírem nepotkám. Tak kam teď? Dolů to taky už nejde, žádná vyšlapaná pěšina a navíc nevím, kde přesně jsem. Poslední možnost je dostat se na hřeben a tam jsou rozcestníky. Od té doby, co jsme se rozdělili s Lubomírem a nastala bouře, se pohybuji svižným krokem, nepiji a ani nejím, nemám na to v tu chvíli ani pomyšlení. Taky jsem riskoval, potkat ještě hlaďák tak jsem jasný. Asi po půl hodině se dostanu na hřeben, rychle otevírám mapu a zjišťuji, že jsem dva vrcholy za místem setkání. Bouře trochu polevila, ale nezmizela, jdu po hřebenu ve výšce cca 1800 m n. m, žádné stromy v bouřce, nic moc pocit. Asi tak po hodině se dostávám k místu, ze kterého už vidím naše dohodnuté místo setkání. Je tam postavený modrý stan, to by mohli být oni. Tak jdu směrem ke stanu, tam Lubomír a Ruslan, nechápou, odkud jsem přišel. Čekali mě, že dojdu z Hoverly a já místo toho přijdu z druhé strany. Jak to? Dozvěděl jsem se, že jakmile přišla bouřka, tak oni zastavili a čekali, než se uklidní, a vtom jsem já získal ten časový rozdíl. Lubomír mi říká, že Vasil a Oleg mě šli hledat na Hoverlu, tak teď počkáme ještě na ně. Ti dva si ji zdolali den předem a dnes kvůli mně ještě jednou. Děkuji jim.

příprava Vodky pod Hoverlou

Lubomír hned chystá svačinu – chléb paštika, špek a samozřejmě stakan vodky. Ale ne obyčejné vodky, ta totiž už došla. Ale jsou připraveni. Do lahve nalil tak 0,7l spirituse (asi lihu), k tomu tak dvě kostky cukru a vodu – množství si už přesně nepamatuji. Hned jsme si připili na naše shledání.Vasil s Olegem pořád nikde, už i Lubomír byl trochu nervózní, co se stalo, kde jsou tak dlouho. Náhle vidím, jak dvě osoby, jim podobné, sestupují a naštěstí jsou to oni. Vítáme se a ještě chvíli odpočíváme. Vtom dorazili k našemu stanu další Ukrajinci, Lubomír s nimi povídá venku a přitom pijí vodku. My sedíme ve stanu, kolem nás stojí louže vody a do toho hraje Ruslan na kytaru. Hudba umí dobře zpříjemnit čekání. Lubomír vlezl do stanu a říká, že počasí se jen tak rychle nezmění, že budeme muset sestoupit z hor. Tak jo no. A že to vezmeme přes vodopád. Sestupujeme k vodopádu k prameni řeky Prut. Pod nohama máme měkký povrch, samý mech. Je to příjemné chození jen do té doby, než vám noha nezapadne do nějaké skuliny mezi kameny.

Už nás je celkem 9. Osm Ukrajinců a já. Dorazili jsme k pramenu a pod ním ten vodopád. No je to krásný pohled a ještě krásnější pohled na ty Ukrajince, co se k nám přidali, někteří zírali jak … Lubomír šel najisto, na Hoverle byl minimálně 15x a tuto cestu zná moc dobře. Mírně mrholilo a do toho jsme slézali po velkých balvanech, zachytávajíce se o křoviny, abychom nespadli o několik metrů níže. Slezli jsme k místu, kde se dalo jít stoupnout přímo pod vodopád, tam jsme si chvíli odpočinuli. Většina z nás se vysvlékla a nazí šli pod vodopád – pěkné osvěžení a hlavně zážitek. Poté jsme se prodírali keři s tím, že tam vede cestička a nakonec fakt, že tam byla. Odtud už nám zbývalo k turbáze Zaroslaku tak necelá hodina cesty. Vše proběhlo v pořádku, jen jsme všichni byli unavení. U Zaroslaku nám Ukrajinci, co se k nám přidali, dohodli maršrutku a ta nás zdarma zavezla do vesnice, kde jsme s Lubomírem, Vasilem, Ruslanem a Olegem přespali tři noci. Ten den se už nic nestalo. Po příchodu do chalupy nás čekal děda Míša. Chalupu vlastnil od Lubomíra kamarád a děda to tam hlídal. Před chalupou byl karavan a tam prodával turistům potraviny apod. a vevnitř mohli popřípadě přespat. Vybalili jsme všechny věci a dali je sušit. Vasil uvařil k večeři pohanku na cibulce. Byla vynikající. K tomu jsme přikusovali kravský sýr a chléb. Opět jsme to zapíjeli vodkou.

Pobyt v ukrajinské chatě

(5. 7. 2009 a 6. 7. 2009)

Další dva dny jsme pobývali v chalupě. Z venku i vevnitř byla v trochu horším stavu, i když uvnitř některé místnosti byly zrekonstruované sádrokartonovým podhledem, jehož opodstatnění jsem v tom domku nezjistil. Domek byl i plný paradoxů – v jedné místnosti velká plazma, v druhé staré kachlové kamna. Spali jsme na dekách na dřevěné podlaze. Pod námi byl prostor na uložení zavařenin, byla tam uskladněná masa, sádla apod. Pro vodu se chodilo ven do studně. Vevnitř byl na vodu nachystaný plechový stojan, kde navrchu byla nádrž na vodu. Kohoutkem se voda spouštěla a odtékala do plechového dřezu. Z něho pak odtokem do kýble, který byl schovaný za plechovými dvířky. Na wc chodili do kadibudky, ale ne ledajaké. Do ní jsem se neodvážil. Raději jsem šel do lesa. Ještě k té kadibudce. Představte si polorozpadlou dřevěnou kadibudku. Otevřete dveře a před vání vysoký plechový hrnec plný řídkých … a nad ním dvě prkna, mezi nimi mezera. Tak jak jsem tam stál, tak mi neunikla představa, že tam sednu, vykonám potřebu a ještě mě to celého dostříká. No, aby toho nebylo málo, tak by pode mnou praskla ta stará dřevěná prkna.

Lubomírův kamarád i s budoucí manželkou a dalšími lidmi přijeli černým chevroletem. To jsem taky zíral. O jídlo nebyla nouze. Jedlo se venku na dřevěných lávkách a stolu, pokud přálo počasí. Na stole bylo plno druhů jídla. K obědu byla polévka a pak tam byl chleba, paštiky, různé omáčky, obložené chleby, zelenina atd. Sedělo se, pilo se a jedlo se. Zajímavé pro mě bylo, že třeba jsme obědvali venku a po cestě šly nějaké starší paní, tak hned Ivan na ně zavolal a pozval je ke stolu na polévku. Polévku nechtěly, tak jim aspoň vodku nabídl a jednu si daly. Na řadu přišel i fotbal. Ten tam patří mezi nejoblíbenější sporty. Člověk by na nich při hře nepoznal, že celé odpoledne se pilo. Hřiště bylo u cesty a vedle něj se pásly krávy. Ty po chvíli přišly za námi a dvě se začaly postrkovat přímo na hřišti. Jinak tam byla příjemná atmosféra, Ukrajinci jsou hodně přátelští. Všechno bylo super, ale už mě nebavilo být na jednom místě. Tak jsem se rozhodl, že pojedu dál.

Odjezd do Jasině

(7. 7. 2009)

Ráno jsem vstal a po sbalení všech mých věcí jsem se vydal zjistit autobus do Vorochty. U vstupní brány do parku jsem se zeptal jedné paní, co zrovna dovezla hlídku, jestli jede do Vorochty. A že jo, tak jsem se s ní svezl. Ve Vorochtě jsem našel nádraží a vlakem jsem se přesunul do Jasině. Cesta vlakem trvala přibližně půl hodiny, vlak jel maximální rychlostí 40 km i méně. Vevnitř vagonu byly staré dřevěné lavice, na kterých se pohodlně sedělo jen tak pět minut. Po vagónech chodily bábušky a nabízely různé oblečení. Je to jejich přivýdělek v důchodu. Důchody jsou tam tak nízké, že bez tohoto přivýdělku by nevyžily. V Jasini jsem se opět ubytoval v Edelweisu a šel jsem na trh hledat internetovou kavárnu, abych mohl zjistit odjezdy autobusů z Užhorodu.

Cesta domů

(8. 7. 2009 – 9. 7. 2009)

Závěr

Jaký dojem na mě udělala Ukrajina? Takový, že jsem tam nebyl naposledy. Je to hodně krásná země. Hodně přátelští lidé, čím míň toho mají, tak jsou štědřejší. Jen si člověk ze Západu musí zvyknout na chování státních zaměstnanců, jsou strašně příjemní. Tak příjemní, že když vám něco vysvětlují, tak po vás pomalu řvou a myslí si, že to asi pochopíš, když zvýší hlas. Jinak ostatních se to moc netýká. Dále se připravte na turecké záchody, taky jsem si užil svoji premiéru. Horší stav silnic. Nějakým způsobem se to tam ztrácí a člověk si na to rychle zvykne. Někdy si i připadá trapně, jak si u nás lidi stěžuji, že se mají špatně, že nemají to a to. Co bych dodal na závěr? Jen asi to, jestli chcete poznat Ukrajinu, tak jeďte! Čechy mají hodně rádi, neboť jich nespočet pracoval v česku. Ještě jsem zapomněl na ten můj štípanec, ten se začal zvětšovat, už jak jsme sestoupili z hor. Cosi jsem mu nevěnoval pozornost. Za další dva dny to místo vpichu bylo přibližně čtyři centimetry v průměru tvrdé a zarudlé. Na dotek to i bolelo. Po návratu domů jsem zašel k doktorce, ta mi naordinovala antibiotika a mazat višňovkou. Za čtrnáct dní mám přijít na krev. Ten bolák byl plný hnisu, takže se musel vytláčet a že ho tam bylo. Na konec vše dobře dopadlo – krev byla čistá, bez stop boreliózy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *