Po zkušenosti z roku 2025, kdy jsem absolvoval NorthCape4000, jsem měl motivaci pustit se do dalšího závodu. Dokonce jsem poslal přihlášku do Transcontinental Race (TCR), který mě zaujal svou náročností i trasou, která měla poprvé vést ze severu na jih a zároveň i přes Českou republiku. Patří mezi ty nejtěžší závody svého druhu.

Nakonec jsem ale vybrán nebyl.

Začal jsem proto hledat další možnost. Zaujala mě série ultracyklistických závodů Race Across, a především Race Across France na 2500 kilometrů. Registrace proběhla a já se znovu začal naplno připravovat.

Race Across France je sice kratší než NorthCape4000, ale převýšení kolem 28 600 metrů a závodnější duch závodu posouvalo tuto akci do ještě náročnější kategorie.

Rozdíl byl také v samotném formátu. Race Across France je poloautonomní závod. Na trase byly čtyři basecampy, kde si člověk mohl odpočinout, doplnit energii nebo dobít baterie. Na dvou z nich měl každý navíc uložený vlastní pytel s věcmi, které by mohl během závodu potřebovat. Rozdílů oproti NorthCape4000 je více ale to je na samotný článek.

Oproti předchozímu roku jsem se více věnoval strečinku a snažil se vyrovnat některé svalové dysbalance. Tréninkový plán jsem se snažil plnit naplno. Povinností, které bylo potřeba před závodem zařídit, bylo opravdu hodně. Když se ale všechno rozložilo do půl roku, nějak se to podařilo zvládnout. V mnoha věcech to pro mě ale stále bylo poprvé – a tedy i určitým způsobem risk.

Cesta do Francie

Odjezd se rychle přiblížil a já už seděl ve vlaku do Prahy, odkud jsem letěl přes Paříž do Biarritzu. Závod startoval z Hendaye, města na jihu Francie poblíž španělských hranic. Oblast je známá především nádherným pobřežím Atlantiku. Dorazil jsem několik dní před startem, abych měl čas se připravit a zároveň určitou rezervu pro případ, že by se něco pokazilo. A něco se pokazilo hned po příletu.

Ztracené zavazadlo

U výdeje zavazadel jsem našel pouze krabici s kolem. Odbavené zavazadlo, ve kterém jsem měl většinu ostatních věcí, nedorazilo. Okamžitě jsem podal reklamaci a zanedlouho zjistil, že zůstalo v Paříži. Bylo mi slíbeno, že dorazí ještě večer. Složil jsem tedy kolo a vyrazil do města, kde měl závod startovat. Cestou jsem projížděl podél pobřeží a už samotný přesun pro mě byl obrovským zážitkem. Výhledy, atmosféra, poprvé ve Francii… Najednou jsem měl pocit, že to celé opravdu začíná. Byl jsem ohromen pobřežím a jeho výhledy.

Zavazadlo nakonec dorazilo den před startem. Oddychl jsem si, všechno připravil a v ubytování už začal potkávat i první jezdce se svými koly. I ve městě postupně přibývalo jezdců a člověk už věděl, že všichni přijeli kvůli stejnému cíli.

Den startu

Můj start byl naplánovaný až před desátou hodinou večer, takže jsem měl celý den na odpočinek a poslední přesuny po městě. Jakmile se otevřely brány startovní vesnice, šel jsem si nejdříve vyzvednout tašku se startovním číslem a povinnými samolepkami, které bylo potřeba umístit na přilbu a tašky. Bylo to hodně emotivní. Nebyl jsem si jistý ani kontrolou povinné výbavy. Neměl jsem klasický bivakovací pytel, ale místo něj quilt a tarp. Nakonec kontrola proběhla bez problémů a dostal jsem zelenou.

Všude kolem byli jezdci, kteří připravovali kola, kontrolovali vybavení nebo komunikovali s ostatními. Následovala schůzka v tělocvičně, kde organizátoři sdělili všechny důležité informace nejdříve ve francouzštině a potom v angličtině.S mým jazykovým deficitem jsem se snažil pochytit co nejvíce. Některé informace jsem si nastudoval už doma, abych byl před závodem připravený.

Start do první noci

Po všech povinnostech už zbývalo jen čekat na start. Doplnil jsem energii a dal si pořádné kafé, abych zvládl první noc. Byla to pro mě premiéra – nikdy předtím jsem přes noc nejel. Kolem osmé večer začali postupně startovat první jezdci. Pozornost se soustředila na čas odjezdu. Najednou jsem stál v řadě, která vedla k tomu skutečnému, ceremoniálnímu startu. Startovalo se v třiceti sekundových intervalech. Hudba, světla, speaker, atmosféra…

A samozřejmě nervozita a nejistota z následujících hodin a dnů.

Zaznělo moje jméno. A mohl jsem vyrazit. Za potlesku lidí podél startovní uličky jsem vyrazil podél pobřeží směrem na sever. Zapadající slunce tomu všemu dodalo správnou atmosféru. Venku přicházel klid.

Uvnitř začínal boj. Na trase byla už skoro většina závodníků. Tempo bylo hned ze startu vyšší, ale později se všechno uklidnilo. Všichni jsme se ponořili do tmy a jedinou jistotou byla zapnutá navigace, která ukazovala směr jízdy. V dálce bylo možné zahlédnout blikající světla jezdců před sebou. Někdy člověk projížděl noční osvětlenou vesničkou, ale rychle se zpět nořil do tmy, kde pozornost se plně soustředila na sledování navigace, na každou nerovnost na silnici, každé šlápnutí do pedálu… Vše bylo více intenzivní, smysly byly na pozoru, tak aby jezdce nic nepřekvapilo. Jízda v noci mě překvapivě bavila. Překvapila mě rychlost některých jezdců i jejich zkušenost ve sjezdech v úplné tmě. Zastávky byly pouze u některých zdrojů pitné vody, tím záchranným místem v této noci byly hlavně hřbitovy. Jinak se jelo celou noc. Je zvláštní projíždět krajinou v noci, kdy kolem sebe téměř nic nevidíte. Jen světelný kužel před kolem a občas světla někde v dálce. Člověk si může jen představovat, jak krajina kolem skutečně vypadá.

První ráno

K ránu jsem se přiblížil ke stoupání na jeden z prvních vyšších vrcholů. Energie jsem měl překvapivě dost a jelo se mi dobře i do kopce. Podél trati jsem potkal několik jezdců, kteří právě spali nebo odpočívali uvnitř autobusové zastávky. Já pokračoval dál.

Dnes už vím, že jsem měl také odpočívat.

Slunce vyšlo naplno a následoval dlouhý sjezd z hor. Výhledy byly neskutečné a doprovázely je zvuky kravských zvonců. Ráno bylo pryč a přede mnou byl celý den. A s ním první nejistota, jak tělo zvládne následující hodiny. Tento stimul mé tělo nikdy nezažilo. Dopoledne jsem zastavil na obědovou pauzu a trochu si odpočinul Chtělo se mi trochu spát, ale nakonec únava přešla. První rána ale přišla během odpoledne.

Ozvalo se koleno

Tohle jsem vůbec nečekal tak brzy. Během NorthCape4000 se mi koleno ozvalo až přibližně po 1800 kilometrech. Tady to bylo už asi po 320 kilometrech.

Přestože jsem se snažil bolest příliš nevnímat a pokračovat dál, tuto první část jsem nakonec ujel přibližně 380 kilometrů s převýšením kolem 5500 metrů. Samozřejmě v tom hrálo roli i velké převýšení, ale v tu chvíli pro mě bylo nejdůležitější něco jiného. Bolest nemizela.

Bylo to nepříjemné a mozek se nechtěl smířit s představou, že by se mohl opakovat scénář z minulého roku, kdy jsem pokračoval i přes bolest. Musel jsem rychle přepnout hlavu na krátkodobé cíle. Dostat se do prvního basecampu. A tam se rozhodnout, co dál. Vtíravé myšlenky ale nemizely. Začala hra s hlavou.

Vedro

Večer přišla další informace od organizátorů. Kvůli vysokým teplotám byly zavedeny povinné pauzy. První den od 12:00 do 16:00, v dalších dnech dokonce od 12:00 do 18:00. Pokračoval jsem dál po trase a snažil se dodržovat denní rutinu. Koleno bylo při jízdě stále cítit, ale dalo se pokračovat s určitou úpravou techniky šlapání. Nejvyšší teploty se pohybovaly kolem 40 °C. V tu chvíli mě ale nejvíce trápilo vědomí, že koleno bolí. Zároveň jsem věděl, jak vypadá další část trasy a že v závěru čekají náročné kopce. To mi v hlavě klidu příliš nepřidávalo.

Francie na mě v této části trasy působila trochu opuštěně a zároveň klidně. Přes poledne byla většina obchodů zavřená, na domech byly zatažené okenice a všechno působilo zpomaleně. Nakonec se mi podařilo dorazit do prvního basecampu. Radost ale nepřišla. Koleno mě postupně posouvalo do zadních pozic a i v basecampu bylo vidět, že mnoho jezdců už zde bylo.

Překvapilo mě, jak silné postavení má ve Francii cyklistika. Jezdci na mě působili zkušeně nejen jízdou, ale také tím, jak málo vybavení někteří vezli. I infrastruktura počítala s cyklisty, ve městech nechyběly pro ně pruhy a také byla k dispozici velká síť cyklostezek.

Opustil jsem první basecamp a pokračoval dál na sever. Přibývalo vinic, krásných kamenných domů a dalších typických scenérií. Horko ale stále hrálo velkou roli. Člověk musel hodně dbát na doplňování tekutin a zároveň myslet na problémy, které mohou vzniknout v horku a při dlouhém sezení. Když pot stéká po zádech a dochází k neustálému tření, může být problém s opruzeninami velmi rychle na světě. Promazávání a péče o pokožku proto nejsou žádná maličkost ale spíš nutnost.

Tarp, quilt a realita ultracyklistiky

V noci jsem začal litovat, že jsem vezl tarp, quilt a další vybavení. Mnoho jezdců jednoduše zastavilo, obléklo si bundu a lehlo si třeba na lavičku. Stavět tarp, nafukovat matraci a připravovat celé spaní pro mě v tu chvíli znamenalo zbytečný výdej energie. Navíc mi v horku pod tarpem nebylo nijak příjemně. Příště bych se vydal ještě minimalističtější cestou.

Konec závodu, který nebyl podle plánu

Další den kolem poledne přišla od organizátorů zpráva, že v oblasti, kde se nacházel druhý basecamp, bylo zakázáno pořádání sportovních událostí. Velká rána, jak pro jezdce, tak i hlavně pro organizátory. Všechno se muselo začít reorganizovat a čekali jsme na další informace. Nakonec přišla zpráva, že prvních přibližně třicet až čtyřicet jezdců může pokračovat po původní trase závodu. Zbytek závodníků byl neutralizován. Dostali jsme možnost druhého startu – v závěrečné části původní trasy, přibližně posledních 700 kilometrů do cíle. Bylo těžké přijmout realitu, ale nedalo se s tím nic dělat. Zasáhla vyšší moc.

Rozhodnutí odstoupit

Začal jsem přemýšlet, zda se pokusit přesunout na druhý start. Znamenalo by to ale další výdaje za čtyři jízdenky na vlak, přesun během dvou dnů a s ním spojené logistické starosti. Cesta vlakem s kolem ve Francii, kde jsem byl poprvé v životě, by sama o sobě nebyla úplně jednoduchá. A hlavně – závod už pro mě ztratil podobu, která mě na něm původně přitahovala a na kterou jsem se tak dlouho připravoval. Nechtěl jsem podstoupit další velký přesun jen proto, abych si odjel závěrečnou část závodu. Rozhodl jsem se proto odstoupit. Přeobjednal jsem letenku a místo původně plánovaného odletu z Nice jsem nakonec zamířil do Paříže. Odtud jsem odletěl do Budapešti a následně pokračoval domů.

Co mi závod dal

Po zkušenosti s tímto závodem musím uznat, že organizátoři měli závod velmi dobře zorganizovaný. I přes obrovský problém, který přišel během závodu, dokázali situaci řešit a najít způsob, jak závod alespoň částečně zachránit. Všechno kolem závodu bylo na vysoké úrovni. Já si ale odnáším především vlastní zkušenost. Pokud se někdy rozhodnu vrátit a pokusit se Race Across France dokončit, budu chtít zapracovat především na fyzické stránce. Posílit tělo tak, aby zvládlo dlouhé úseky a velké množství převýšení. Chci také více promyslet strategii závodu – rytmus dne, odpočinek, stravu a práci s energií. A samozřejmě ještě upravit některé detaily vybavení.

Ultracyklistika není jen o výkonu

Čím dál víc si uvědomuji, že u ultracyklistiky nejde pouze o samotný výkon.

Je potřeba řešit obrovské množství dalších věcí:

• fyzickou připravenost,
• spánek,
• jídlo,
• vybavení,
• počasí,
• strategii,
• psychiku,
• a především schopnost reagovat na situace, které člověk předem vůbec nemůže naplánovat.

Právě to mě na ultracyklistice přitahuje.

Není to jen o tom, jak rychle dokážete jet. Je to o tom, jak dokážete fungovat jako celek.

A možná právě proto mě tenhle závod, přestože skončil mnohem dřív, než jsem chtěl, pořád nechává přemýšlet o dalším pokusu.