Jedním z cílů cesty bylo setkat se v Makedonii s Draganem Jovanovem, který byl nedávno vyhlášen jako nejmladší vědec na Balkáně.
Zabývá se fyzioterapií, bylinkářstvím a výživou. Proč jedeme právě za ním? Mezi jeho klienty jsou i lidé, kteří se vyléčili díky němu z rakoviny. Cesta byla pro jednu paní ze severních Čech.
První zastávkou bylo hlavní město Srbska, a to Bělehrad. Když vyrazíte v ranních hodinách, tak jste v odpoledních hodinách nebo k večeru na místě. Jedete po dálnicích celou cestu. Záleží, jak dlouho se zdržíte na maďarsko-srbských hranicích. My jsme čekali asi jen deset minut a vše bez problémů. Jen jsem v krátkosti stihl zahlédnout nově vybudovaný plot. Během chvilku jsme už v Hotelu. Po ubytování jsem šel fotit k dálnici, která leží kousek od hotelu Nacionál. Ubytování zde stálo pro tři osoby 53 eur. Po pěti minutách, kdy jsem ze stativu zkoušel fotit za tmy provoz na silnici, ke mně přijela policejní hlídka. Přiřítili se ke mně policajti a hned chtěli po mně dokumenty, ptali se, jestli mluvím anglicky. Ukazoval na stativ, a tak jsem mu ukázal, že jsem fotil podchod a silnici. Naštěstí hned pochopili a šli zpět do auta. Z cesty totiž viděli mě, jak klečím u silnice se stativem a na foťáku přitom blikala červená dioda. Co si pod tím policejní hlídka představovala, nevím :-). Večer proběhla ochutnávka některých tradičních jídel v restauraci Jakarta. Dozvěděl jsem se, že ten den zasedala v Bělehradě Rada bezpečnosti a také proběhl pokus o teroristický čin ze strany Jordánce s americkým pasem, který letěl na trase Frankfurt – Beograd a chtěl násilím vniknout do kabiny pilota. Vyhrožoval, že shodí letadlo. To se mu však nepovedlo, protože byl zastaven členy házenkářského týmu, kteří se zrovna vraceli do Bělehradu.
Ráno vyrážíme směr Makedonie. Opět většina cesty vede přes dálnice. Jsou však ještě některé úseky, které se teprve staví, a to zejména v kopcovité oblasti, která je rozprostřena dále na jih za městem Niš. Na cestě jsme potkali korejské cyklocestovatele s plně naloženými koly. S největší pravděpodobností měli namířeno dále na jih a pak přes Turecko do Asie. Trochu mi bylo líto, že nejsem také na cestě, ale asi jsem k tomu měl nějaký důvod, proč jsem to otočil.
Příjezd do hlavního města proběhl v odpoledních hodinách. Čas zbyl jak na procházku večerním městem, tak i na schůzku s Draganem Jovanovem. Mimo jiné říkal, že v zahraničí pracuje velké množství Makedonců, kteří vydělané peníze posílají domů rodině. V centru je hodně památek zrestaurovaných, ale hodně peněz se rozkradlo ještě před skončením oprav. Ubytování máme v pronajatém apartmánu, je nově zrekonstruovaný a za cenu 28 eur pro tři osoby. Je to levnější varianta než spát někde v hotelu. Také jsme navštívili bazar, kde i v tomto ročním období mnoho prodejců nabízí své produkty. Koupíte vše od oblečení, elektroniky až po různá koření. Jsou zde jak Makedonci, tak i Albánci. Někdy to mezi těmito národy vře, a tak není nic neobvyklého, když jsou nějaké demonstrace nebo konflikty mezi skupinami těchto národností. Také se někdy setkáte s někým, kdo v Česku už pracoval a rád na Čechy vzpomíná.
V ranních hodinách už míříme směrem do Albánie. Máme v plánu přespat v Černé Hoře ve městě Budva. I zde kolem silnice jde pozorovat stavbu dálnice, která povede do Albánie. Cesta nás vede do kopců a také nám poskytuje nádherné výhledy po okolí. Přibližně třicet kilometrů od albánských hranic lze pozorovat na domech vyvěšené albánské vlajky, kterých se zde nachází docela velké množství. Přejezd přes hraniční přechod proběhl bez problémů a už kola škody octavie třou albánský asfalt. Krajina změnila svůj ráz a také se objevily vojenské bunkry. A že těch tady je. Prezident Hodža, který je nechal vybudovat, trpěl paranoiou. Také nechal přeřezat koleje do okolních států. Při sjezdu z kopce potkáte u silnice mladíky, kteří nabízejí umytí auta. Kolem cesty jsou vidět hadice, ze kterých neustále stříká voda. Je jen na vás, u koho zastavíte. Po domluvení ceny, v tomto případě 3 eura, práce začíná. Nakonec se k němu přidali další dva kluci a rychle a poctivě myli auto jak vodou, tak i šampónem. Neunikl nám jejich zápal pro tuto práci. Moc si neumím představit, že by někdo u nás stál u cesty s hadicí a nabízel umytí auta.
Silnice jsou tady v horším stavu. Někde jsme jeli i po dálnici, ale ta z ničeho nic skončila v městě Tirana a všechen provoz z dálnice byl nasměrován do úzkých uliček města. Nemusím psát, že žádné orientační tabule zde nebyly. Místy jste museli dávat pozor nejen na chodce, ale také na lidi, kteří seděli a popíjeli kávu u restaurací. Jací jsou řidiči v Albánii? Odpověď na tuto otázku je nejlepší zažít na vlastní kůži. Vezměte auto a udělejte si dovolenou na Balkáně. Na to, že je polovina prosince, tak tady bylo pěkných 16 °C. Kolem cest potkáte prodejce pomerančů, ale také i krocanů nebo králíků. Často tato zvířata nabízely děti. Přejezd hranice z Albánie do Černé Hory proběhl opět bez problémů. Slunce zrovna zapadalo a my jsme se pomalu blížili k Budvě. Zde jsme navštívili Dragišu a také jsme u něho přespali. Večer jsem ještě udělal pár fotek ve Starém městě, které je po zemětřesení znovu vybudované.
Dnes nás čeká přejezd do Chorvatska směrem do Itálie. Dozrávající kiwi a hroznové víno bylo často vidět kolem apartmánů. Za slunečného rána opouštíme Budvu a míříme k Chorvatsku. Naskytly se nádherné pohledy na pobřeží a také vše působilo klidnějším dojmem než v době letní sezóny. Provoz na jadranské magistrále byl minimální. Přes Chorvatsko jsme přefrčeli po dálnici a za městem Rijeka jsme se ubytovali. Cena za apartmán ve Villa Marta činila 60 eur pro tři osoby. Budova byla nově zrekonstruovaná a v tomto ročním období minimálně obsazená. Večeře byla v blízké restauraci, která působila příjemným dojmem. Jídlo bylo výborně připravené a pro mě to byl gastronomický zážitek.
Další den už zbývá dojet přes Slovinsko do Itálie, přesněji řečeno do vinařské vesničky Canneto Pavese. Setkat se tady máme s kamarádem Jurim z Ruska přímo ve vinařském závodě Giorgi di F.lli Giorgi Antonio, Fabiano, ed Eleonora s.n.c. (http://giorgi-wines.it/.)
Přejezd přes Slovinsko jedeme mimo dálnici a je dlouhý asi 80 km. V Itálii pokračujeme kolem Benátek až pod Miláno do cílové vinařské oblasti. Na místě je však vše pokryté mlhou, do které jsme vjeli, i když celou cestu Itálií svítilo slunce. Závod funguje už od roku 1870 a má ho třetí generace. Současný držitel má 72 let a lze ho vidět i při manuální práci v hale, kde pomáhal balit láhve s vínem do krabic. Proběhla ochutnávka některých vín s tradičními pokrmy, které se v Itálii k vínu podávají. Poté jsme byli provedeni samotným závodem. V hale, kde je sídlo firmy, se už láhve plní a balí do krabic. Ostatní věci se dělají v dalších dvou halách. U Italů si nejde nevšimnout, že dbají o svůj styl oblékání. Starý Georgi se slunečními brýlemi působí jako správný byznysmen. Družba probíhala v italštině, ruštině, češtině a všechno bylo všem jasné. Také jsme obdrželi sibiřskou Čagu dovezenou přímo z Ruska. Je to houba, která pomáhá při mnoha nemocích.
V ranních hodinách už míříme směrem domů, a to přes Alpy do Rakouska a České republiky. Nejhustší provoz na silnici z celé cesty byl až v Itálii. Kamiony zde byly z celé Evropy a většinou zabírali dva pruhy. Po dvanácti hodinách s krásnou cestou přes alpy jsme už zpátky doma. Je neuvěřitelné, kolik toho člověk může za tak krátkou dobu vidět a projet. Ale to, co člověk zažije při jízdě autem nebo na kole, je odlišné. Také záleží, jestli jedete po dálnici, nebo prozkoumáte vedlejší silnice. Automobilem jde totiž také vidět, že Evropa není zas tak velká, jak se zdá. A co bude dál ?
